Jaromír Kačer, kameraman


Jaromír Kačer (narozen 1961 v Praze) vystudoval katedru kamery na pražské FAMU, kde spolupracoval na školních snímcích Lichá směna (režie K. Snop), Tatínek neprotestoval (režie J. Suchý), vizuálně nápaditém dramatu Vlček (režie Z. Tyc) i ojedinělém kameramanském exkursu do světa animace (výtvarná spolupráce M. Pavlátová) - snímku Tady. Do světa celovečerního hraného filmu vstoupil v roce 1989 pozoruhodnou černobílou baladou Vojtěch řečený sirotek režiséra Zdeňka Tyce, která se řadí mezi nejvýraznější filmy konce minulého století.

Po ukončení studií pracoval v Laterně Magice, kde se chopil filmově trikové složky představení Mínotaurus. Dále pak působil v dokumentárním i hraném filmu. Spolupracoval s dokumentaristkou Janou Ševčíkovou na filmech Jakub, Svěcení jara - Min Tanaka, Starověrci i nejnovějším snímku Gyumri, který v roce 2008 získal cenu CULT pro nejlepší dokumentární film v sekci L'Altro Cinema na festivalu v Římě. S režisérem Jaroslavem Hyklem je spolupodepsán pod hudebním filmem Archa Noemova, pohádkou ze současnosti Róza strážné strašidlo a výtvarně stylizovaným dokumentem J. Váchal - Magie dřevorytu. Za zmínku stojí také obrazový průvodce Pražský hrad krok za krokem a Císař Karel IV., stejně jako dlouhodobější práce na značné části dokumentárního seriálu Putování za vínem. Jaromír Kačer pracoval rovněž na trilogii Gustav Mahler v režii Pavla Kačírka, kde poloha vyprávění dovedně balancuje mezi výpravným historickým filmem a dokumentem. S Ivanem Vojnárem natočil dokumenty V zahradě a Herci a v roce 1997 snímal i jeho celovečerní hraný film Cesta pustým lesem, který získal nejvyšší ocenění na kameramanském festivalu v Barceloně. Na filmu Sentiment režiséra Tomáše Hejtmánka, inspirovaném setkáním s legendou české kinematografie Františkem Vláčilem, snímal jeho exteriérovou a reálovou část. J. Kačer stál za kamerou také u televizních dětských filmů Archa pro Vojtu a Bubu - Vánoční příběh režisérky Moniky Elšíkové.

rozhovor


Fázi, ve které jsem dostal příležitost do přípravy filmu Pouta vstoupit, již mnohé předcházelo. Rozhodně lze prohlásit, že tento snímek má k "rychlokvašce" opravdu daleko. Producent ví své a nutno ocenit jeho odvahu a potažmo důvěru, se kterou realizační tým trpělivě sestavil. Oporou mu jistě byl zajímavý a vyladěný autorský scénář. Pouta pro mne byla výjimečná právě prací s textem, jeho transformací z literární do filmové podoby. Jsou to jistě věci navýsost subjektivní a každý zúčastněný je může vnímat rozdílně a dokonce výrazně jinak, ale já osobně si nejvíce cením prostoru, který režisér vytvořil - lépe řečeno, který se mu podařilo ve výrobní mašinérii uhájit, takže scénář zůstal textem živým, nestal se konzervou pro rutinní otevření a hladké přežvejkání výrobou. Během četných schůzek, při ladění technického scénáře, ruku v ruce s hereckým obsazením a výběrem lokací, zůstával stále prvotní ohled na obsah a smysl. Při záběrování jsme se často vrátili k předpokládanému minimálnímu počtu záběrů a nedrbali si ega, jak pěkně jsme to nad papírem zvládli. Lze to nazvat jakýmsi přesahem do příběhů synchronicity, kdy následné improvizace na place nejsou pak "vařením z vody", ale vytěžením toho všeho, co se "právě teď, v tuto chvíli" nabízí a nad papírem nevysedí. Občas nervy pracují, žaludky se trochu kroutí, ale to asi patří k věci.

Téma filmu je zasazeno do počátku osmdesátých let, a ačkoliv jde o dobu nepříliš vzdálenou, tak při realizaci tato drobnost přinesla mnohá překvapení. Najít sídliště či ulici dobově odpovídající je již samo o sobě prací mravenčí, ale pak ještě ta následná prozření, že za pár týdnů i za pár dnů může být všechno jinak! Tu nové garáže, tu plastová okna či zateplování fasád... zkrátka lokační si s námi celkem užili. Postprodukční počítačové zázraky jsme programově odmítali.

Takto s odstupem, kdy nervy se již zklidnily a slepené obrázky mluví a hrají, mohlo by se zdát, že natáčení Pout byla příjemná procházka s prima lidmi a i temnější to struna tématu dala zažít též situace veselé, neřku-li humorné. Nicméně ten balvan nebyl vůbec nejlehčí a nikterak se nevalil s furiantskou lehkostí, "lidského sádla" padlo dost.

Nelze jinak, než touto formou poděkovat vlastně všem, kdož na filmu pracovali a na vzniku se podíleli. Pouta zalezla pod kůži a doufejme, že tomu tak bude i u obce divácké.