Luboš P. Veselý - hraje Pavla


Luboš P. Veselý (nar. 30. 10. 1961 v Chomutově) si herectví okusil už v Ostrově nad Ohří se souborem LŠU Minidiv pod vedením Soni Pavelkové. Dále pak na Kladně v Divadle J. Průchy, V Praze v A Studiu, Divadle Na okraji a v Brně v HaDivadle, Mahenově divadle, Loutkovém divadle Radost, Divadle 7 a půl a Divadle Na provázku. V roce 2006 se z Brna vrátil do Prahy a stal se členem souboru Švandova divadla. Jeho oblíbenou rolí byl Muž v Ženě z dřívějška. Publikum ho mohlo vidět v inscenacích Casanova v lázních, Dorotka, Dávníkové, Kdo je tady ředitel, Škola pro ženy, Měsíc na vsi, Heda Gablerová, Bomby, prachy a láska, Strýček Váňa, Maškaráda aj.

V brněnském HaDivadle ještě hostuje v Čapkově Věci Makropulos, kde hraje advokáta Kolenatého, a ve výběru z nejlepších scének z večerů zvaných Posedlost. V současné době je k vidění také v Divadle Husa na provázku v inscenaci Idiot v roli Rogožina a v pražském Divadle v Celetné v Posedlosti.

Má za sebou ale také řadu účinkování ve filmu. Jeho poslední filmovou úlohou se stalo ztvárnění rakváře Fahouna v Renčově filmu Hlídač č. 47 (2008). Téhož roku si zahrál i v hořké komedii Vladimíra Michálka O rodičích a dětech. Zatím největší příležitost dostal od režiséra Víta Olmera v roce 1986: ve filmové sondě do života mladých lidí v době normalizace Antonyho šance ztvárnil titulní roli. Zosobnil také Franze Kafku, hlavní postavu televizního filmu Zdenka Potužila Franz a Felice (1992). Začínal ve snímku Jiřího Svobody Skalpel, prosím (1985). Ve Svobodových filmech se od té doby objevuje často, například v psychologickém krimi filmu podle skutečnosti Sametoví vrazi (2005), v rodinném snímku Co Hedvika neřekla (1995), v krimi Udělení milosti se zamítá (2002). S oblibou bývá obsazován do rolí otců, jak ve dvou uvedených Svobodových snímcích, tak v televizním Taťkovi (2003, rež. Jiří Vanýsek) či v Jandourkově pohádkové komedii Kája a Zabi (2007). Téměř ve stejné době účinkoval i v dalším rodinném filmu od Pavla Jandourka, ovšem tentokrát s prvky fantasy: Maharal - tajemství talismanu (2007). Stejný režisér mu nabídl velkou úlohu také v hraném Velkofilmu (2007), který volně vypráví o tradici českého animovaného filmu. Mohli jsme ho vidět i v televizní komedii režiséra Rudolfa Tesáčka Houpací křeslo, kde hrál po boku Jiřího Kodeta a Miroslava Donutila. Luboš Veselý se objevil v televizních seriálech Dobrodružství kriminalistiky a Světla pasáže.

rozhovor


V Poutech hrajete Pavla, sofistikovaného umělce, disidenta, který je současně i policejním donašečem. Jak vy sám vnímáte osobnost Pavla?

Neodpovím hned úplně přímo. Vzpomínám si na tu dobu docela dobře. Vzpomínám si také na dobu Cibulkových seznamů a paniku, kterou vyvolaly. Mám mnoho přátel, kteří takzvaně spolupracovali a vedle toho dělali výborně práci ve svém oboru. Mnohokrát ta práce byla na hraně legálnosti vůči tehdejším zákonům a moci. Mnoha lidem dodávala sílu a optimismus a smysl nebo návod k žití v tom šedivém pachtění. Sám jsem měl tu čest pobýt několikrát na "Bartolomějské" a samozřejmě jsem vždy podepsal záznam z výslechu. A pak si představte, že by mi po těch několika hodinách sezení někdo podstrčil něco, co bych si nepřečetl a já to podepsal a později by se tenhle podpis objevil na něčích seznamech… Je jasné, že co se týká této věci, jsem sám před sebou čistý. Ale představa, že to někomu budu muset vysvětlovat… Mnoho lidí bylo ke spolupráci krutě dohnáno. Často i pod pohrůžkou kriminálu nebo jiné likvidace a nejen jich samotných. Ano, měli volbu a ta volba nebyla snadná. Na to se někdy zapomíná.

Tyhle zkušenosti mých přátel a známých musely ovlivnit i můj přístup k roli Pavla. Takže jsem si do jeho minulosti dosadil vážné "prohřešky", na které ho STB utáhla. Pak se snažil to ukočírovat tak, aby nikomu neuškodil. Způsobem jemu vlastním se mu v tomto tanci na ostří začalo i líbit. Největší trest ho však teprve čeká. Tomu se brání a nepřipouští si ho. Není to trest odsouzení společností, ale trest ztráty sebe sama. Byla to jeho volba a on za ní zaplatí …

Tvůrci zdůrazňují, že Pouta nejsou filmem politickým, totalitní doba, ve které se odehrávají, pouze vyhrocuje dilemata, která musejí hrdinové řešit. Vnímáte to stejně?

Ano, naprosto.

Jak se vám hrálo v kostýmech, kulisách 80. let minulého století?

Jo, dobře. Mám rád "dobovky". Jen mě překvapilo, že už je to vlastně dávno, kdy jsme s maminkou pašovali z NDR dederonky a záclony omotané na holém těle. Kdy jsme si s klukama vyměňovali kalendáře Sazky s polonahotinama... Nebyla to moc pohodlná móda. Každý na bony neměl, ale snad v každé domácnosti byl šicí stroj.

Vaše filmografie je pestrá výčtem filmů i režisérů, se kterými jste spolupracoval. Jak vzpomínáte na natáčení, tvůrčí tým Pout?

Je to první film, do kterého jsem byl obsazen na základě kamerových zkoušek. Do té doby a ani po tom jsem nikdy nebyl tak "úspěšný" co se týká obsazení.

Všechno se vším souvisí, a to, že se Pouta točila téměř rok, se nakonec ukázalo jako dobré. Po nocích jsme dopisovali a měnili scénář, zkoušeli jsme před i během natáčení a všem šlo o nás samotné, na pití taky vybyl čas… Já si v tom vlastně ještě pořád frčím a čekám, že mi zítra Lukáš zavolá a "pokračujem"! Ale asi už je to hotové, že jo? Na tuhle spolupráci nezapomenu. Bylo to víc než dobré!!!

Jste často obsazovaný divadelní i filmový herec. Kde se cítíte přece jen o něco lépe - na divadelních prknech nebo před filmovou kamerou?

Jak malej kluk! Vždycky toužím po tom, co zrovna nemám. O něco lépe se cítím tam, kde se cítím o něco lépe....