Lukáš Latinák - hraje Martina Husára


Slovenský herec Lukáš Latinák (nar. 28. 2. 1977, Brezno), laureát slovenského ocenění Dosky 98 (Objev sezony), patří mezi nejvýraznější osobnosti mladé herecké generace na Slovensku. Dětství prožil v Hriňové. Vyučil se sklářem a poté vystudoval Vysokou školu múzického umění v Bratislavě.

Je členem bratislavského činoherního souboru Astorka Korzo 90, kde podává strhující výkon v Pitínského inscenaci Romea a Julie a v dalších představeních. Ve Slovenském národním divadle v současnosti hraje v úspěšné inscenaci Martina Porubjaka a Martina Huby Tančírna, ale hostuje i v Teatro Tatro.

Zahrál si také několik hlavních i vedlejších postav v českém i slovenském filmu. Martin Šulík ho obsadil do svého podobenství o Slovensku nazvaném Krajinka (2000). Velmi pracovně nabitý byl rok 2002, kdy Lukáš Latinák účinkoval v citovém dramatu Benjamina Tučka Děvčátko, v komorním příběhu Juraje Nvoty ze slovenského venkova Kruté radosti (2002) i v pětidílném seriálu Miloslava Luthera Útěk do Budína. V roce 2007 si zahrál ve slovensko-německé koprodukci Martina Repky Návrat čápů a ve svěží komedii Juraje Nvoty Muzika.

Ve slovenské televizi byl Lukáš Latinák obsazen do seriálů Profesionálové, Panelák, Ordinace v růžové zahradě nebo Kdyby bylo kdyby i do zábavných show.

rozhovor


V Poutech hrajete roli Martina Husára. Estébáka, Antonínova "parťáka" v práci, který se s ním nakonec dostane do zásadního střetu. Jak vy sám vnímáte osobnost a charakter Martina?

Martin Husár je pro mě víc neosobnost než osobnost. Vyhovuje mu přítomnost vůdce a autority Antonína, aby se sám mohl cítit autoritativnější. Sám od sebe by neublížil, ale pokud by to dostal rozkazem, neměl by s tím problém. Kde vítr, tam plášť. Strach, nerozhodnost, nejistota v sebe samého - to vše se snaží zakrýt pochybným humorem, aby ho nikdo potom neobviňoval, co řekl. Nejen lidská a sebe(ne)vědomá slabost ho nakonec přivede tam, kam nechtěl… K vlastnímu rozhodnutí: musí se rozhodnout sám za sebe! Podržet někoho, či zradit? Husár nemusí rozmýšlet - to mu vyhovuje a jeho alibismus nerozlišuje - rozkaz zněl jasně!

Jaký byl pro vás návrat do tuhé totality, do doby Československa 80. let minulého století? Připravoval jste se na roli nějak zevrubněji?

Návrat se udál především v našich hlavách, hlavně hlavách členů štábu. Rekvizitáři přinesli hrníčky a polovina lidí řekla: takové jsme měli doma, babička měla, u sousedů…. Kostymérky se těšily: Fuj to je příšerné, to jí dáme, to bude krásné! A tohle si pamatuješ, jak to smrdělo a jak se v tom člověk potil? To je úžasné! Každý si našel svoje, ale i přes nepříjemné věci, o kterých film hovoří, v zákulisí se každý snažil natáčení ulehčit právě humorem a "průpovídkami" z dětství. Pro mě to byl návrat do této doby, ale ne zrovna s nejveselejšími vzpomínkami. Nijak jsem se nemusel speciálně připravovat: zopakoval jsem si Práci čest!

Co vás zaujalo při prvním čtení scénáře?

Věci, o kterých jsem nevěděl nebo se o nich nehovořilo. Antonín je vlastně osamělý a nešťastný člověk, naplněný neskutečnou nenávistí, která se nejednou vyrovná lásce, jež nás drží při životě. Zarazila mě absurdita systému. Systému založeného na strachu. Komu to prospělo? Aby si naši mohli zakřičet "Vydrželi jsme to"!?

Zůstal vám v hlavě z natáčení Pout nějaký dominantní dojem nebo zážitek?

Velký dojem dělají "velcí" lidé, tak se doufám ostatní neurazí, když je všechny nevyjmenuju, a řeknu jen Ondřej Malý. Dojmy: osobní setkání se starším nenápadným pánem ráno při cateringu, ze kterého se během hodiny vyklubal Oldřich Kaiser. Než se nasvětlilo a prošli jsme si text, byl milý a vtipný, jakmile se ale ozvalo "generálka" nebo "ostrá", už tam seděl major Janeček. Odpadl jsem z něho. I Husár měl na mále. Jinak jsem si musel zvykat na hyperaktivního, pobíhajícího šílence, kterým nebyl nikdo jiný než režisér Radim Špaček, ale rychle jsme si padli do oka. A velkou radost, a to nejen mně, udělala na place přítomnost maskérky Janky Dopitové.

Jaké jsou vaše aktuální pracovní plány?

Plány? Výrobu seriálů i chod divadla Astorka "ohrozil" jeden nenápadný celosvětový projekt pojmenovaný Zimní olympijské hry Vancouver 2010. Na "vině" je Teatro Tatro, které sdružuje herce, výtvarníky a režiséry z různých divadel. Teatro Tatro se bude účastnit olympijských her s projektem The Magical Theatrical Vending Machina - Zázračný divadelní hrací automat. Myšlenka, jejímiž tvůrci jsou divadelní režisér Ondrej Spišák a výtvarník František Loptám, má velmi jednoduchý zaklad. Divák si může vybrat kteroukoliv zimní olympijskou disciplínu a automat, pokud je správně navolený, mu ji zahraje. Maringotka položená na autě je nejen výtvarným počinem, ale také plně funkční pojízdnou divadelní scénou s vlastním osvětlením a ozvučením. Máme velkou radost, že se nám dostalo od kanadského olympijského výboru takové přízně a důvěry. Takže celý únor strávíme ve Vancouveru. Potom pěkně domů, kde hned vpluju do zkoušení Platonova. Nejradostnější zprávou by ale pro mě bylo děťátko. Ano, pochopitelně s mou současnou manželkou! To jen aby bylo jasné, že jsem poprvé ženatý.