Ondřej Štindl, scénář


Narodil se roku 1966. Po revoluci, která ho zastihla jako studenta na Pedagogické fakultě UK, začal s přáteli chystat vysílání nezávislého rádia. Na podzim roku 1990 se stanice - tehdy známá jako Rádio Stalin (podle místa odkud se vysílalo) - skutečně z éteru ozvala. Původně pirátské vysílání bylo časem legalizováno; v tak vzniknuvším Rádiu 1 dělal moderátora hitparády Strašidelný zámek, diskžokeje, vyráběl reklamy. Dodnes v Rádiu 1 jednou za dva týdny vysílá. První texty publikoval v Kritické příloze Revolver Revue - týkaly se českého filmu a pop music. V roce 1994 psal spolu s Davidem Ondříčkem scénáře pro čtrnáctidenní pořad Videománie v soukromé televizi. Od poloviny devadesátých let se živí žurnalistikou. Začínal v zahraniční redakci již neexistující agentury ČTA, v Lidových novinách (1997-2000) byl v kulturní rubrice (krátce ji i vedl), později přešel mezi komentátory. V české redakci BBC (2000-2006) byl komentátorem a vnitropolitickým zpravodajem, zabýval se i kulturou a zvláště filmem. Kromě toho v té době publikoval fejetony v LN a recenze v Týdnu. Po zrušení české sekce BBC nastoupil do redakce Týdne, kde pracoval v kulturní rubrice. Od října 2010 nastoupil do Lidových novin. Pouta jsou jeho první filmový scénář, v současnosti dokončuje druhou filmovou látku. Je ženatý a má tři děti.



rozhovor


Tak dlouho jste o filmech psal z pozice novináře, až jste nakonec sám napsal scénář. Jak dlouho ve vás chuť k tomuto činu zrála?

Nebylo to vysloveně tak, že bych si jednoho dne řekl, že nebudu psát jenom o filmech a zkusím si napsat vlastní film. Napadl mě prostě ten příběh. Jednou, když jsme s kamarádem šli z kina ze Scorseseho Casina, jsme se nezávazně bavili, o čem by asi byl podobný film, kdyby byl český. Z nudy jsem o tom přemýšlel a napadl mě ten úplný základ příběhu Pout. Pak jsem si pár roků říkal, že bych tu historku mohl sepsat, no a pak jsem ji skutečně napsal. Uvědomoval jsem si, jak často se v reakci na filmové kritiky ozývají věty typu "ať si ten nýmand zkusí udělat svůj film a teprve potom něco říká...", a že možná tím svým pokusem dám lidem, kteří takové věci říkají, munici. Ale nakonec mi došlo, že je mi to vlastně úplně jedno.

Jak dlouho trvala práce na scénáři?

První verzi jsem měl hotovou na konci roku 2002. Pak jsem ji ještě mockrát přepisoval, snažil se ji vylepšit - příběh sám se během té doby zas až tak moc neměnil. Některé věci, například dialogy v některých obrazech, jsem přepisoval ještě během natáčení, třeba kvůli tomu, že se měnila lokace, člověk taky získal jasnější představu o tom, co je hercům blízké a tomu původní text přizpůsoboval. Poslední změny jsem dělal ještě po natáčení při postsynchronech. Scénář, tak jak byl nakonec natočený, vlastně v psané podobě nemám. Ty změny ale nebyly nijak zásadní.

Proč jste příběh zasadil právě do doby tuhé totality, když zdůrazňujete, že nejde o film politický?

V osmdesátých letech jsem dospíval, v tom věku má člověk jakousi citlivost, všechno vnímá silněji, takže jsem tu dobu docela hodně prožíval - třeba způsob, jímž lidi ubíjela, ale nejenom to. Nějak ve mně zůstala. No, a když jednoho napadne příběh, ve kterém hraje důležitou úlohu estébák, moc období na výběr nemá. Nakonec jsem se rozhodl pro první půli osmdesátých let, čistě proto, že si ji poměrně dobře pamatuji, mohl jsem si představovat, že někde v těch ulicích, kudy chodí hrdinové, chodím taky já. Mimochodem, ve filmu je scéna, kde Klára jde kolem partičky kluků a holek, kteří zapalují popelnice. Vznikla tak, že jsem si řekl, že do scénáře musím sám sebe vepsat přímo - takže jsem jeden z těch kluků. Jednu z holek zase hraje moje dcera.

Jsou Pouta inspirována osudy konkrétních lidí?

Ne, nejsou, jsou to originály, alespoň doufám. Párkrát jsem ve scénáři použil větu, kterou jsem třeba od někoho slyšel, do konečné verze se ale prakticky žádná nedostala. Vlastně jenom povídání o účinku sýru romadúr na opičáky v zoologické zahradě. Ani nevím, jestli to skutečně funguje tak, jak Martin Husár ve scénáři říká. Přiznávám, že jsem to neověřoval.

Pouta jsou prezentována jako temný thriller, temná byla pro mnohé určitě doba, ve které se odehrávají - 80. léta, v čem ještě spočívá "temnost" příběhu?

V hlavní postavě. Antonín má skutečně temné srdce. Ale zase je to srdce, není to kus bakelitu… Jeho posedlost je soustředěná a cílevědomá, bezohledná vůči všem včetně jeho samého. Je to strašný chlapík, dělá hnusné věci, nechtěl bych ho potkat. Ale má v sobě určitou tragičnost, jíž se z té nicotnosti kolem vymyká. Máme to s ním všichni trochu složité…

Byl jste aktivním účastníkem celého procesu realizace vašeho scénáře, což v českém filmu nebývá právě obvyklé, která fáze vás nejvíce a naopak nejméně bavila?

Přemýšlení nad látkou, diskutování o ní, vymýšlení si věcí - to mě bavilo hodně. Bohužel ale nejsem typ autora, který sype s lehkostí slova z rukávu, takže při psaní samém jsem někdy hodně úpěl. Občas se sice člověku poštěstí, že všechno najednou jde rychle a on vidí, že je to dobré, jenže daleko častěji to je, jak se říká, porod (matky snad prominou). Člověk bojuje i s tím, aby nějakou scénu napsal alespoň blbě a díky tomu pokročil dál s tím, že se k ní časem vrátí. Jinak samo natáčení pro mě bylo skvělé. Člověk při projekcích denních prací sledoval, jak film roste, občas přišel na plac, kibicoval při průběžných diskusích ostatních a nemusel přitom vstávat v nekřesťanské hodiny a mrznout někde na place. Docela pohodička. Debaty o střihu, hudbě a zvuku jsem si docela užíval.