Radim Špaček, režie


Narodil se roku 1973 v Ostravě. Když mu bylo pět, přistěhoval se s rodiči do Prahy, kde začal chodit do základní školy a Dismanova dětského rozhlasového souboru (spousta větších i malých rolí v desítkách rozhlasových her, TV pořadů pro děti, dabing). Jako střední školu si zvolil konzervatoř, hudebně-dramatický obor (herectví). Režisér Karel Kachyňa ho obsadil do hlavní role ve svém filmu Blázni a děvčátka (1989), další role dostal ve filmech Vojtěch, řečený sirotek (rež. Zdeněk Tyc, 1989) a Jan (rež. Ivo Trajkov, 1990). Po maturitě v roce 1991 pracoval jako asistent režie na filmových zakázkách zahraničních produkcí (Swing Kids, Catherine Courage, Il Giovanni Mussolini), než byl o rok později napoprvé přijat na katedru režie pražské FAMU. Po ukončení 1. ročníku přerušil studium a vydal se do obleženého Sarajeva (1993), kde v produkci České televize, tvůrčí skupiny Čestmíra Kopeckého natočil svůj první film Mladí muži poznávají svět (1995). Film byl vybrán do soutěže karlovarského filmového festivalu (1996) a obdržel tam Cenu Mezinárodní asociace filmových klubů a Cenu ekumenické poroty. Na festivalu Alpe Adria v Terstu získal čestné uznání. Ve studiu na FAMU pokračoval, dva roky moderoval a režíroval televizní pořad o alternativní hudbě "60". Studium ukončil absolventským filmem Rychlé pohyby očí (1998) a státní závěrečnou zkouškou (1999). Ihned po ukončení školy dostal stipendium od německé nadace DAAD na půlroční pobyt v Berlíně, kde napsal scénář dosud nerealizovaného hraného celovečerního filmu Dobré úmysly. Pro mezinárodní filmový festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět natočil upoutávku do kin v roce 2001. Jako jeden z pětice režisérů se podílel na dokumentárním filmu v produkci České televize Zpráva o stavu světa (2001) natáčeného během zasedání MMF v září 2000 v Praze. V roce 2002 a posléze i polovinu roku 2004 režíroval pro ČT magazín o současném výtvarném umění Artóza, celý rok 2004 běžel na obrazovkách seriál Etiketa, jenž spolurežíroval, a na podzim téhož roku měl v kině premiéru téměř dvouhodinový dokument, mapující pohnuté události provázející někdejší krizi v ČT Bezesné noci. V létě roku 2005 spolurežíroval dokument rozkrývající fenomén teknokultury Tekno je mý všekno z televizního cyklu ČT Velký vůz, režijně se podílel i na multikulturním magazínu Kosmopolis. Od roku 2003 též každoročně spoluorganizuje Festival bollywoodského filmu. Byl jedním z režisérů seriálu Letiště, pracoval na multikulturním (Kosmopolis) a queer (Q) magazínu České televize a s Miroslavem Bambuškem natočil hraný dokument Efekt přihlížejícího. V produkci společnosti Bionaut Films dokončil celovečerní film Pouta, je též producentem nového filmu Miroslava Bambuška Jan Hus - mše za tři mrtvé muže.

FILMOGRAFIE

  • Ve svém bytě bydlím sám (1995), FAMU, 12´, 35mm
  • Mladí muži poznávají svět (1995), ČT, 73´, 35mm
  • Bolest (1996), FAMU,15´,video
  • "60" (1996-7), ČT, série TV pořadů
  • Ceny bez ceny (1997), ČT, cyklus Zblízka
  • Rychlé pohyby očí (1998)
  • Best Before The End (1998), FAMU, 17´, video
  • Velký vůz (2000-2005), ČT, série TV pořadů
  • Upoutávka festivalu Jeden svět (2001), Člověk v tísni, 1´, 35mm
  • Zpráva o stavu světa (2001), ČT, 80´, video (spoluautor)
  • Artóza (2002, 2004), série TV pořadů
  • Etiketa (2004), série TV pořadů
  • Bezesné noci (2004), David Čálek&Radim Špaček, NFI
  • Kosmopolis (2005-2007), ČT, 28´, série TV pořadů
  • Q (2007), ČT, 26´, série TV pořadů
  • Letiště (2006-2007), Filmbrigade, 50´, seriál
  • Efekt přihlížejícího (2008), Česká televize, 50´, spolu s Miroslavem Bambuškem
  • Pouta (2010), Bionaut Films, 35 mm
  • Jan Hus (2009), producent
  • Přešlapy (2009 - 2010), Filmbrigade, 50´, seriál




rozhovor


Své předcházející filmy jste nejen režíroval, ale byl jste také autorem námětu a scénáře. Producent Pout za vámi přišel s hotovým scénářem Ondřeje Štindla. Váhal jste, zda nabídku přijmout? Co vás na scénáři zaujalo?

Neváhal jsem ani vteřinu. U těch předchozích filmů jsem byl scenáristou spíše z donucení - psaní mi nejde a ani mě to nebaví. Už dlouho jsem ale tušil, že musím časem narazit na poutavý text, který mě dostane a bude zfilmovatelný. Stalo se. Se scénářem souzním v jeho přímočarosti, důrazu na věrohodnost ale zároveň nejednoznačnost charakterů postav, oslovila mě i ta poněkud stísněná atmosféra, která ke každému thrilleru patří.

V čem je režijní práce jiná, když nerealizujete vlastní scénář?

Přítomen je zejména stálý strach, abych tu skvělou předlohu nepokazil. Daleko častěji, než když realizuje svůj původní nápad, téměř nepřetržitě, se člověk sám sebe ptá, jestli něco nedělá blbě, jakou zvolit míru, jestli všemu ze scénáře dokonale rozumí a jak to má interpretovat. Ovšem ty základní věci - spolupráce s herci, počasím, kameramanem a ostatními profesemi - zůstávají samozřejmě stejné. Stejně nelehké.

Pouta jsou filmem týmovým, vy osobně jste si pochvaloval především spolupráci s kameramanem Jaromírem Kačerem, proč?

Jaromíra jsem poprvé potkal před dvaceti lety, kdy jsem se mihnul ve filmu Vojtěch, řečený sirotek, který snímal. Jako režisér jsem s ním však spolupracoval poprvé a přestože jsme zpočátku k sobě museli možná trochu komplikovaně hledat cestu a já jsem se během natáčení přímo na place vzdával jedné své představy za druhou, čím dál častěji jsem začal cítit, jak jsou ty mé představy banální a povrchní. Jaromír mi zkrátka ukázal jiný pohled na svět kolem mne. Bylo to dobrodružství se vším všudy a tak to mám rád. Nic by nám to ale nebylo platné, kdybychom neměli podobně inspirativní a pohodový vztah i s ostatními spolupracovníky. Jo, myslím, že ta podvědomá sázka na dva solitéry obklopené skvělými týmovými hráči producentovi vyšla.

Pouta se odehrávají v 80. letech minulého století, ve filmu se neobjeví ani jeden zjevný symbol té doby, žádná rudá hvězda... byl to záměr? Jak vy osobně vnímáte dobu, ve které se Pouta odehrávají a jejich příběh?

V roce 1982 mi bylo devět let, bydleli jsme na pražském sídlišti a pomalu jsem již začal vnímat klasickou schizofrenii té doby, kdy se jiné řeči vedly doma a jiné ve škole. Byl jsem úspěšně masírován dobovou propagandou, nadšeně hltal majora Zemana a nevěřil spolužákům, že Prahu kdysi sovětské tanky nejen osvobodily, ale i okupovaly. Z Dismanova rozhlasového souboru, kam jsem chodil, vyhodili kamarádku, jejíž máma byla mluvčí Charty (což byla ovšem v naší dětské fantazii tajná policie proti Husákovi) a já jsem byl smířen s tím, že nikdy neuvidím moře a nikdy nebudeme mít barevnou telku. Soudím, že zejména ten pocit smíření se s podmínkami, ve kterých jsme žili, to, že jsme tu nenormálnost vnímali jako normalitu a že ty komunistické symboly a hesla nikoho nevyváděly z míry, že je všichni již brali jako přirozenou součást okolí, nás vedlo k tomuto poněkud dietnímu přístupu a pokusili jsme se jistou tísnivost té doby vyjádřit jinými vizuálními prostředky.

Realizaci filmu předcházely rok a půl trvající castingy, jak probíhaly?

Bylo to vyčerpávající, ale velmi příjemné. Studoval jsem kdysi herectví, jsem komunikativní extrovertní člověk a rád se seznamuju s novými lidmi, takže jsem byl jako ryba ve vodě. Za den jsem se seznámil s 15-20 herci a herečkami, případně pokecal se starými známými, hovořili jsme nejen o našem chystaném filmu, ale i o osobním a profesním životě jednotlivých adeptů, pak jsme si společně sehráli několik etud na motivy konkrétních scén. Herci castingy nijak nemilují, je to někdy i dost ponižující, ale i když jsem večer už padal na hubu, snažil jsem se, aby na to alespoň nevzpomínali s hořkostí.

Pouta jsou hotová, cítíte úlevu, očekávání nebo pochybnosti?

Přestože jsme si jisti, že jsme nic neodbyli a k celému filmu přistupovali co nejpoctivěji, jisté napjaté očekávání přece jen cítím. Zejména jsem zvědav, jak Pouta zarezonují v té části publika, která už dlouho volá po filmu nerozplizlém žánrově ani výpovědí či řekněme filmu, který nehraje na retro strunu a zároveň má ambice vztahovat se k minulosti jinak než smířlivě.

Jaké jsou vaše aktuální pracovní plány?

Snad neprozradím žádné tajemství, když napíšu, že Ondřej Štindl má hotový další scénář...